Zkouška života

14. ledna 2013 v 8:00 | Denča |  Povídky z mé hlavy
S cigaretou v ruce jako každý den poslední dobou. Seděla na terase svého domu, odkud sledovala krajinu v dáli obklopenou lesy. Dole viděla lidi, kteří nevěděli, kam dřív skočit. Pospíchali a nestačili sledovat okolí. Jen ona si mohla tu lahodu klidu a pohody vychutnat. Rekreačně usazená ve svém křesle s nohou přes nohu. Na stolku vedle sebe měla šálek kávy, pro který zrovna natáhla ruku. Poté již střídala kávu s tahem cigarety.
Slunce svítilo, bylo krásné jitro. Ač ještě nebylo léto, docela příjemně hřálo. A do toho náhle zazvonil zvonek. Pootočila hlavu a chvíli přemýšlela, kdo by to mohl být. Následně se zvedla, típla cigaretu o popelník a šla pomalým krokem ke dveřím do přízemí. Její černé krátké šaty s bílými puntíky se vznášely vlivem lehkého průvanu.
Zvonek stále naléhavě zvonil, opakoval své volání. Přesto pokračovala svým tempem. Nebylo to však z důvodu vysokých podpatků, které měla na nohách, ale podle ní zkrátka jen nebylo kam spěchat.
Už se ocitla u dveří, které následně otevřela. V její tváři nebyla vidět radost. Nic neříkala, čekala na slova příchozího. Byl to muž urostlý s krátkými plavými vlasy, hezkou tváří, modrýma očima a elegantním oblečením laděné do černomodré. Vypadal jako muž z firmy, v níž působil ve vysoké funkci. "Nepozveš mě dál?" zeptal se. Rozevřela dveře na znamení, že může vejít. "Jestli jsi přišel, abys mně dával kázání, pak sis tu cestu mohl ušetřit," řekla a přitom zavřela dveře. "Nepřišel jsem nic kázat. Ostatně, je to tvůj život. I když je fakt, že tak ničit si ho nemusíš."
Podívala se na něj lhostejným pohledem a odešla do obývacího pokoje. Jakmile vešel za ní, vyhrkla na něj svoji otázku: "Proč jsi přišel?" Pohodlně se posadila na křeslo, ale muži místo nenabídla. "Přišel jsem se podívat, jak žiješ. Celou dobu ses u nás neukázala."
Přestalo ji bavit chodit kolem horké kaše. "Celou dobu ses o mě nezajímal. Můžeš mně říct, o co ti jde?" vrhla na něho zlostný pohled. "Zajímali jsme se. Hlavně naši, vždyť to víš, Viktorie."
Rychle vstala a začala nervózně prohledávat pracovní stůl. Na něm by se člověk těžko něčeho dohledal. Leželo na něm kdeco, v poslední době to byly převážně papíry úřední. Konečně zanedlouho našla to, co hledala. Byla to krabička cigaret, vedle ležely zápalky, které okamžitě použila. Hned po prvním tahu se trochu uklidnila a opět se elegantně posadila na křeslo s nohou přes nohu jako pravá dáma. "Než zemřeli, ptali se na tebe… Poslal jsem ti smuteční oznámení. Ani ses nenamáhala ozvat. Byli to přece i tvoji rodiče…" Podívala se na něj a tiše zkroušeným hlasem pronesla: "Nemáš vůbec ponětí…"
Posadil se na okraj křesla kousek od ní a pokračoval: "Vím jen to, že ses před pěti lety sbalila a odešla bůhví kam, aniž bys dala komukoliv vědět. To bylo dost nefér!" To už bylo na Viktorii moc. Vstala a zvýšeným hlasem vzdorovala: "Nefér? Víš ty vůbec, co je nefér?!" "Nikdy ti nijak nebylo ublíženo, Viktorie…"
Otočila se zády k němu a chvíli jen tak postávala. "Když tě každej v naší rodině miloval a já byla ta černá ovce rodiny? To bylo fér… Když tys byl ten řádně vychovaný s hodinami klavíru, zatímco já byla ten neskutečný antitalent hned po první hodině? I když jsem hrát chtěla? Fér… A když už jsem se konečně rozhodla nežít v tom stínu svého bratra," řekla a otočila se na něj, "stala jsem se úplně tou nejhorší…" "Tak to nebylo," skočil jí do řeči. Skoro až s lhostejností se zeptala: "A jak to bylo? Když jsem se začala oblíkat tak, jak jsem chtěla já, tak jak nikdo nechodí, už jsem byla za totálního vyvrhele."
Následoval poslední tah cigarety, už ji musela típnout. Při té příležitosti se zase usadila do křesla. "Nepřišel jsem ti to vyčítat. Chtěl jsem se jen zeptat, co se stalo… Jsi prý bez práce." Pozvedla oči a podivila se: "Kdopak slepičil tentokrát?" "To je snad jedno… Baví tě to?" "Co?" zeptala se nechápavě. "Pořád tak provokovat. Prý jsi v té práci vydržela týden. Respektive, oni s tebou." "A víš, proč mě vyhodili? Oblečení bylo nevhodné pro asistentku ředitele," s výsměchem odpověděla.
Usmívala se, i když jí ve skutečnosti příliš do smíchu nebylo. Chtěla dát rázně najevo, že o takovou práci nestála. "Stejně bych nemohla být někde, kde si nemůžu chodit ani oblíkaná jak chci." "To si přece můžeš chodit, ale ne do kanceláře…" "Ale prosím tě," opět se zvedl a přešla k oknu. "Už jenom když jdu po ulici, lidi se na mě ohlížejí, jako bych byla blázen. A to proč? Protože miluju barvy a nebaví mě být jako každej druhej. Jenže TO se netoleruje!"
Vzala si ze stolku sklenku brandy, kterou rychle vypila. "Kdokoliv se jen trochu liší od téhle konzumní společnosti, stává se…," ironicky se pousmála, "odstaveným." Dívala se z okna a cítila, že už víc nemá co říct.
Její bratr se díval střídavě na ni, chvíli do země. Nevěděl, co říct. Tušil, že Viktorie má na jednu stranu pravdu, ale na druhou jí stejně nerozuměl. "Už nežijeme v totalitě, můžeš si nosit a říkat, co chceš."
Opustila svůj výhled z okna, opět se mu zahleděla přímo do očí a překvapeně se zeptala: "Fakt můžu? A jak to, že nemám práci? A lidi mě za zády pomlouvají? Víš, o co jde? Že teď to není zakázaný, teď není nic zakázaný… Ale jakmile to uděláš, uděláš něco, co se ostatním moc nelíbí, co neznají, už se od tebe pomalu distancují…"
"Vidíš to hrozně černě," vstal a přešel k oknu za Viktorií. "Jestli chceš, mohl bych ti pomoct sehnat něco jinýho…novou práci." Mlčky se zase vrátila do svého křesla. "Nesnaž se být milej. Já o to nestojím." Vytáhla si zase další cigaretu z krabičky a zapálila ji.
Už zase ho zahnala do kouta. Došla mu slova. Proto se rozhodl začít o něčem jiném, aby odvrátil pozornost od tématu práce. "Co Pavel? Jak se má? A kde vůbec je?" S poslední otázkou se rozhlédl kolem. Najednou Viktorie pocítila úzkost, oči se jí zalily slzami. Nemohla mluvit a byla ráda, že ji v té chvíli bratr neviděl. "Stalo se něco?" "Nic. Co by mělo," řekla to opět svojí lhostejností.
Chvíli vyčkával, pak už to ale nevydržel. "Změnila ses. Hrozně… Nikdy jsi nebyla taková. Nekouřilas, nepilas…a najednou děláš všechno najednou. Toho se naši báli…" "Báli se, že se ze mě stane ještě špatnější holka?" zeptala se ironicky. "Přestaň, prosím tě…," svraštil čelo a přešel ke dveřím. "Myslím, že bude lepší, když půjdeš," těmito slovy ho Viktorie zasáhla.
Vrhl na ni překvapený pohled, nechtěl to takto ukončit. Byla to přece jeho sestra. Ať už se stalo cokoliv, ať měli mezi sebou sebevíc konfliktů. "Takhle jsem to nechtěl… Chtěl jsem ti jen pomoct," sáhl na kliku a Viktorie odpověděla: "Jako vždy." Otevřel dveře a zůstal stát. Zády otočený k ní řekl poslední větu: "Kdybys cokoliv potřebovala, číslo na mě máš." S těmito slovy odešel.
Viktoriin lhostejný výraz, pohodový nadhled a bezstarostný přístup se náhle změnil v ustaranou a zestárlou tvář. A to i přesto, že tvář měla vždy minimálně o deset let mladší. Najednou jakoby zestárla o několik let.
Vzala si krabičku cigaret do ruky a chvíli se na ni jen tak dívala. Nakonec ji hodila zpátky na stůl. Rukou si podepřela hlavu a smutnýma očima se dívala před sebe.
Po chvíli se rozeběhla do druhého poschodí, kde měla ložnici a vzala do ruky mobil. Rychle vytočila jedno číslo: "No, ahoj Zuzko. Měla bys dneska čas? Vlastně…teď?"
Jakoby se historie opakovala. Seděla na balkoně a kouřila. Tentokrát však bez kávy a v jiných šatech. Nyní byly světle zelené, přiléhavé s krátkým rukávem. Samozřejmě krátké, jiné nenosila.
Do toho zazvonil zvonek. Šla dolů otevřít, avšak tentokrát zvolila rychlejší krok. Věděla, že je to Zuzana, její nejlepší a také jediná opravdová kamarádka. Na druhou stranu je pravda, že měla spoustu známých, kterými se obklopovala, když jí bylo smutno. Měla to štěstí, že stačilo zavolat, uspořádala večírek a většina vždycky přišla. Nebyla sama, když nechtěla. A právě teď být sama nechtěla. Ale jediný opravdový přítel, který byl kdykoliv na místě, když to potřebovala, byla právě Zuzana. Věděla o ní vše. Neměla tajnosti a neměla ani sebemenší důvod cokoliv tajit.
"Co se stalo, Viktorie?" optala se hned na začátek. Poznala, že je Viktorie nesvá. Seděly naproti sobě v křeslech na terase. "Byl tady Petr." "Cože?" vyhrkla ze sebe Zuzana. "Petr? Tvůj bratr? Ale vždyť jste se neviděli už kolik let?" "Nevím, co po mně chtěl…prý pomoct. Že nemám práci…," vzala si cigaretu a opět kouřila. "A ještě mi samozřejmě předhodil rodiče…" "Mělas mu to říct." "Co?" "To o Pavlovi. Kdyby to věděl, určitě by to pochopil…"
Viktorie to nechtěla slyšet. Nechtěla slyšet, že zase udělala něco špatně. Vstala a opřela se o zábradlí. "Bylo toho víc, co jsem měla. Měla jsem napsat rodičům, dokud ještě žili, měla jsem se snažit usmířit s Petrem, kterej vlastně za nic nemůže. Měla jsem jet tehdy s Pavlem…" Při poslední větě se jí slzy vedraly ven.
Zuzana vstala a přidala se k ní. "To neříkej… Pavel by to nechtěl…" Viktorie s těžkostí zvedla ruku a popotáhla si cigaretu. "Díky němu jsem se cítila jako dokonalá. Ve všem mě chápal, ze všeho mě dostal…" "Myslíš to, že jsi díky němu měla práci?" Viktorie přitakala a dodala: "Ale to nebylo to nejdůležitější… Dal mi lásku, pochopení, pocit, že jsem jedinečná… A střechu nad hlavou." Při této větě se otočila směrem k domu a poukázala na něj cigaretou. "Alespoň to ti po něm zůstalo." "Právě," zazoufala si Viktorie a opřela se zády o zábradlí. "Co teď s ním, když tu Pavel není…"
Zuzana se na ni obrátila. "Jak to myslíš?" Viktorie svraštila čelo a podívala se na ni. "Už tu nemůžu být. Všechno mně ho tu připomíná. A je jedno, jestli je to rok nebo měsíc od jeho smrti… Už mě štve tohle všechno." Típla cigaretu a posadila se na křeslo. "Tenhle blbej svět. Blbá země. Člověk je tu ve vězení, i když se mu snaží namluvit, že ne. Trochu se lišit znamená sebevraždu. Myslím, že je pravý čas využít peníze po Pavlovi…"
Zuzana se posadila, a i když tušila, že to dříve či později přijde, nechtěla si to připustit. "To mi…," přerušila se na chvíli, "to nemůžeš udělat. Jsi ten jediný člověk, kterýho mám. Vždyť, kdo líp ti porozumí než já!" Tohle přesně Viktorie nechtěla. Ublížit jí…na to ji měla až moc ráda. To, co řekla, byla vlastně pravda. Nedokázala si představit, že by bez ní někde byla, až příliš si na ni zvykla. Ale nebylo vyhnutí. "Mě to opravdu mrzí, jenom kvůli tobě…," nahnula se k ní a vzala ji za ruce. Když viděla, že má Zuzana slzy v očích, přestala mluvit. Viktorie byla starší než ona, a tak k ní Zuzana vždy spíše vzhlížela. Ale přesto navzájem si byly jako rovnocenné sestry.
Obývacím pokojem se rozléhala hudba a všichni byli v pohybu. V největším Viktorie. Snažila se co nejvíce bavit a také se jí to dařilo. Jediná, kdo se nebavila, byla Zuzana. Stála opodál a se sklenkou v ruce se dívala z okna. Občas se podívala směrem doprostřed místnosti, kde Viktorie byla královnou parketu. Viděla ji, jak někdy tančila se sklenkou v ruce, jindy zase naopak s cigaretou, a když se jí chtělo i s obojím.
Zuzana moc dobře věděla, proč tohle všechno Viktorie dělala. Nesnesla pocit samoty. Dřív však takové večírky nesvolávala. Dokud žil Pavel, měla jen jeho a s ním byla každou chvíli. A když zemřel, snažila se zahnat svůj smutek tímto. Doufala, že jí to pomůže lépe zapomenout. Také ji k tomu dopomáhal alkohol a cigarety. Zuzana ji vlastně chápala. Pro Viktorii bylo lepší bavit se než jen sedět v jedné místnosti a probrečet celý den. Také věděla, že její lhostejnost a bezprostřednost je jen přetvářka. To, co skutečně cítila, dala najevo jen jí. A za to ji Zuzana měla ještě raději.
Když ji Viktorie uviděla v koutě, šla hned za ní. Mezitím její známí začali měnit CD za starší zahraniční hity. "Proč se nebavíš? Zrovna hraje tvoje oblíbená…," řekla to jemně a s pocitem, že teď by se Zuzana mohla roztančit. "Jak se mám bavit?" Místo toho na Viktorii pohlédla smutně. "Je to přece tvoje rozloučení…" "Právě proto," odpověděla Viktorie a chytla Zuzanu kolem ramen. "Říkala jsem ti přece, že můžeš jet se mnou. Každopádně tady nezůstanu…," dodala vážným tónem a napila se ze své skleničky. "No tak, pojď Kalifornsky snít. Zvu tě na panáka," usmála se a doufala, že Zuzana jí to oplatí. Příliš se jí smát nechtělo, ale přesto se přemohla. Nechala se vést Viktorií a poté tančily uprostřed pokoje na jejich společnou oblíbenou píseň.
Viktorie čekala na letišti a doufala, že ji uvidí. Volala jí už nejméně 100x, stejně tak psala zprávy, ale nic…žádná odezva. Bylo jí to líto, doufala, že se s ní alespoň rozloučí. Na druhou stranu ji chápala. Rozloučení vždycky moc bolí. Neměla čas víc čekat, mohla by zmeškat letadlo.
Když už se blížila ke svému místu a chystala se usadit, uviděla vedle sebe překvapení za všechny poklady světa. Byla to Zuzana. Když se uviděly, obě se usmály. Viktorie byla velmi překvapená, nemohla skoro uvěřit vlastním očím. Přesto byla tiše, sedla si vedle ní a vroucně a s radostí ji objala. Přitom jí potichu řekla: "Děkuju". Měla slzy v očích, ale byla šťastná. Pohodlně se usadila, podívala se jí do očí a pronesla: "Začneme znovu." Usmály se na sebe a poté již nikdy jimi nešetřily.
 

Cesta tam a ještě dál

1. prosince 2012 v 8:00 | Denča |  Povídky z mé hlavy
Psalo se jaro 1940. Svět už rok sužovala válka, která měla do konce ještě hodně daleko. Největší nepřítel míru měl moc a za pouhý jeden rok války si stačil ušpinit ruce krví spousty nevinných obětí. Schovávání se bylo pro některé lidi zvykem a ani ti zbylí si nemohli být jistí, že si pro ně nepřijdou také. Tato doba měla jednu velkou a důležitou kladnou charakteristiku: strach. Ten, díky němuž si lidé mezi sebou důvěřují, podají si nebo se drží za ruce, zdraví se a mluví spolu, protože neví, jak dlouho ještě budou moct. Kdoví, co bylo "zítra"?
Dívka se sehnula pod venkovní okno a tiše poslouchala hlasy pocházející zevnitř. "Už odešli…tak co teď. Nemá smysl se tím dál zabývat," pronesl první hlas, čistý a vlídný. Mohl patřit mladému člověku. "To by ses teda divil. Víš ty vůbec, co by se mohlo stát, dyby je tady našli?" Řekl druhý značně vytočený. Hlas byl nakřápnutý a už podle toho se dalo odhadnout, že je to starší muž. Dívka se odvážila trochu zvednout hlavu a podívat se oknem dovnitř. "Mohls už bejt mrtvej…vlastně já taky a možná nejenom my!" "Prosím tě, uklidni se. Potřebovali pomoct." Stojící muž popošel blíž k oknu, přičemž dívka se okamžitě přikrčila. "A kdo by pomoh nám? Hm? Hergot, co tam tak civíš, dyž s tebou mluvím?!" "To už se nemůžu ani podívat z okna? Aspoň to mně přestaň, sakra, vyčítat!" Od okna odešel a dívka se zase mohla podívat dovnitř. Chvíli tak zůstala, ale potom nevěděla, co ji k tomu přimělo. Snad nějaká zvláštní síla, snad strach. Vstala a šla ke dveřím. Nezaváhala a otevřela dveře. Tam zůstala stát celá vyděšená a mokrá od deště, který venku svlažoval vše živé. Byly to dveře do obývacího pokoje. Vyděšená nebyla jen ona. Muži se ani nepohnuli. V této pohnuté době si člověk nemohl být jistý vůbec ničím. I dýchat se báli, když se dveře otevíraly. V tom momentě se mladý muž otočil směrem ke dveřím a starší muž vstal ze židle. Když spatřili dívku, cítili úlevu. Dívka se nejprve zadívala na mladšího muže, snad čekala, že promluví první a spadne z ní ta tíha zodpovědnosti za první slova. Jenže nepromluvil a právě tato chvíle se zdála být věčností. Až po chvíli se starší muž vzpamatoval: "Odkud si? A proč si přišla zrovna sem?" Jeho zvýšený hlas značil znepokojení. "Prosím tě, nekřič na ni! Nevidíš, jak je vyděšená?" Řekl mladší muž a přišel k ní, aby ji vzal dovnitř. Byl na krok od ní a zadíval se na ni. Přemýšlel, co taková dívka u nich dělá. Byla celá mokrá a plná strachu. Všiml si jejího kufříku v levé ruce a právě za ni ji vzal, aby vešla dovnitř. Nechtěla, pořád měla v očích strach, ale poté usoudila, že proto sem přišla, nechala se tedy vést. Náhle si uvědomila tu velkou místnost, v níž se ocitla. Mladší muž jí kufřík z ruky vzal, položil na zem a dívku usadil na židli. "Jen se nebojte, tady vám nic nehrozí," řekl se značným úsměvem a posadil se vedle ní. "Kdepak, panenka je asi němá. Vtrhne sem jak voda a pak nemůže říct ani slovo… Ale neboj se, holčičko, tady ten statečnej zachránce všeho živýho se o tebe postará." "To by stačilo!" Poprvé za celou dobu zakřičel mladší muž, který vrhl na staršího nevlídný pohled. Poté se otočil zpět na dívku. Cítila, že už musí něco říct, ale slova jí došla. Jen otevřela ústa, které hned zase zavřela a očima se rozhlížela po místnosti. Připadala jí velká, na její poměry až příliš. Doma tak velkou místnost neměli. Muži se opět podívala do očí: "Odpusťte, že jsem k vám tak vtrhla." Odvrátila pohled a zadívala se na své mokré ruce. "Nevím…nevím, co mě to sem zahnalo." "Nám to přece nevadí. Můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat." Dívka pozvedla oči. "Ale…to nejde…já vám nemůžu za nocleh zaplatit." Muž se usmál: "Myslíte, že jsem to nepoznal?" Dívka se také usmála, i když jí to moc dobře nešlo. "Nedala byste si čaj?" "Prosím." Usmál se a odešel do vedlejší místnosti. Nezapomněl věnovat staršímu muži varovný pohled, aby dívce nějak neublížil. Starší muž se na dívku chvíli díval a jen tak si ji prohlížel. "Tak, jak ste se sem dostala?" Dívka mu pohled opětovala. "Bylo otevřeno," řekla nejistě. "A kdo si?" "Tati, prosím tě. Nech ji chvíli," mladý muž se vrátil do pokoje s hrnkem v ruce. Položil ho před dívku a řekl: "Mohl bys jít pro tu vodu, tati? Ať ho slečně můžu dolít." "Jistě, JÁ! Nejstarší člen rodiny bude běhat po všech čertech." Popošel ke dveřím, když v tom jeho syn dodal dívaje se na dívku: "A můžeš si ještě skočit zapálit. Díky." Otec rozzuřeně odešel a muž tímto dostal příležitost promluvit si s dívkou o samotě. Sedl si vedle ní a klidným hlasem začal: "Prosím vás, řekněte mi, kdo jste?" "Obyčejná, chudá holka…" "A co děláte tady?" "Potřebuju se dostat do Prahy." "To jste mohla jet i vlakem přímo tam…" "To bych ráda, ale když…neměla jsem na lístek. Já žila od svých deseti let jen s tatínkem v jedné takové zapadlé vesnici na Moravě. Jenže tatínek byl nemocný. Já jediná vydělávala. Pracovala jsem u jednoho statkáře a tam…" "A tam?" "…jsem ho potkala." "Koho?" "Nevím, jestli vám to můžu říct, i když možná po tom, co jsem slyšela, když jsem byla venku…" Muž byl překvapený a údiv neskrýval. "Promiňte, nechtěla jsem poslouchat…" "Ne, to nic. Jen pokračujte, nebojte se." Dívka se nadechla, čímž si dodala odvahy a pokračovala: "Potkala jsem tam muže… Pracovníka v odboji. Jedu za ním do Prahy, víte. Musím…musím ho ochránit! Kdyby i on…," řekla a začala plakat. Nevěděl, co dělat. Jak dívku utišit. "Promiňte…," sáhla do kabátu a vytáhla kapesník. "Já musím za ním…" "Dovezu vás tam, ale nejdřív se uklidněte. A vyslečte ten kabát, jste celá mokrá." Dívka vstala a muž také, aby jí pomohl ven z kabátu. Dal ho přes židli a zase si sedl. "Sedněte si, prosím." Dívka tak udělala a on pokračoval: "Já vás chápu, vážně. Je mi jasné, že chcete za ním, ale kde ho tam budete hledat? Víte vůbec adresu?" Dívka rukou jakoby sahala do svého kabátu, aniž by si uvědomila, že ho nemá na sobě. Muž si toho všiml a tak dívce kabát podal. Dívka se usmála namísto poděkování a sáhla do přední kapsy. Vytáhla z něj papírek a podala mu ho. Byl promáčený, ale přesto dobře čitelný. Adresu si přečetl a dívce slíbil: "Zítra vás tam zavezu, jestli si to nerozmyslíte. Dnes se tu ale pořádně vyspíte." Dívka přikývla a byla ráda, že narazila zrovna na takového člověka. Proto mu pohladila ruku, kterou měl na stole, a vroucně mu poděkovala. Muž se usmál a pohladil dívku po tváři. Najednou v tváři zkameněl a ruku od dívky odtáhl. Zadíval se ke dveřím a netrpělivě pronesl: "Tak kde je s tou vodou?" Zvedl se a šel ke dveřím. Poté se zase na dívku podíval. "Půjdu vám ustlat." S těmito slovy odešel. Dívka mezitím zůstala sedět a ani se nepohnula. Byla vděčná za to, že narazila na tak dobré lidi. Být to jiní, nemusela by tu už být. Ale ona tu je a co víc, pojede brzy za ním.
Muž vešel do pokoje a opřel se o dveře. Myslel na dívku, která v obýváku sedí na židli a myslí na svého přítele, který je ještě ke všemu v odboji. Tak obyčejné dítko mu náhle změnilo život z minuty na minutu. V obličeji tak krásná, čistá a uvnitř duše tak milá a stydlivá. Usmíval se, když na ni myslel. Pak se však vrátil do reality a sám sebe se nahlas zeptal: "Víš, kolik jiných dívek na tebe čeká? Tak přestaň tak hloupě přemýšlet." Odtrhl se ode dveří a vrhl se do uklízení pokoje.
"Tak co? Už ste si všecko řekli?" "Promiňte, řekla bych to i před vámi, ale…" "To je dobrý… Tady máte tu vodu na čaj." "Děkuju." Starší muž kývl a podíval se na dívku. Bylo mu jí líto. Nevěděl sice, kdo je, ale bylo mu jasné, že tohle stvoření nikomu nechtělo ublížit. "Promiňte mně, esi sem se vás předtím nějak dotk. Nechtěl sem, ale… Jindra mě tak vytočil…" Při vyslovení toho jména zvedla oči. Až do této chvíle nevěděla, jak se jmenuje. "Nemohl byste mi zase tykat?" Dívka se pousmála a starší muž jí takový poloúsměv oplatil: "No, proč ne. Ale jenom dyž budu znát tvoje méno…" "Věrka." Vstala a zvedla ruku, aby si mohla s mužem potřást rukou. Tak se také stalo a Věrku v tu chvíli ani nenapadlo domáhat se jména muže, který se jí zapomněl představit. Ani o tom nestihla přemýšlet, najednou se ve dveřích objevil Jindra. Sedl si vedle svého otce a čekal, co se bude dít. Nevěděl, jestli se má začít na něco ptát nebo jestli má raději mlčet. Nebyl sám, kdo to nevěděl. Proto raději všichni mlčeli. Řekli si, že to nechají na zítra. Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera. Věrka dopila čaj a to bylo znamení pro Jindru. "Nejste už unavená?" "Trochu…" "Tak pojďte, zavedu vás do pokoje." Vstal a všichni tři byli rádi, že už to trapné ticho skončilo. Jindra otevřel dveře do pokoje a před Věrkou se náhle rozprostřela místnost podobná té její z domu. Útulné místo, kam mohla jen ona. Nalevo ode dveří skříň na oblečení, ne moc velká, ale přesto tak akorát. Naproti dveřím psací stůl s pár čistými papíry, tužkou, několika málo přihrádkami a u něj dřevěná židle. V rohu ustlaná postel a kousek od ní na zdi přibité zrcadlo. Velmi obyčejné a stářím unavené. Pod ním stolek a na něm ležící mísa s vodou. "Chovejte se tu jako doma." Věrka popošla dovnitř a hned věděla, že to pro ni nebude problém. "Tak, já půjdu." "Počkejte! Víte, že jsme se ani nepředstavili?" "Vidíte to…" Usmál se a podal Věrce ruku. "Já jsem Jindra." "Věrka." "Moc mě těší," řekl a ruku pustil. Poté se vydal ke dveřím, u kterých se zastavil a znovu se podíval na Věrku. "Dobrou noc." "Dobrou." Jindra odešel, a tak Věrka zůstala sama. Chvíli se ještě rozhlížela po pokoji, poté přešla k míse s vodou a umyla si obličej. Vyčerpaná z celého dne se nakonec schoulila do postele a vzápětí usnula.
Bylo ráno. Věrka pomalu otevírala oči a chvilku přemýšlela, jestli se jí to vše jen nezdálo. Rozhlédla se po pokoji. "Nezdálo," zašeptala a vstala. Šla k míse s vodou a umyla si tvář. Podívala se na sebe do zrcadla a chvilku jen tak stála. Na sobě nenašla žádnou změnu, ale přesto ji cítila.
"Dobré ráno." Vešla do kuchyně, kde už seděli oba muži. Pozdrav jí opětovali a Věrka si sedla. Na stole už měla připravenou snídani i čaj. "Vidíš, říkal jsem ti, že přijde každou chvíli," usmál se Jindra a pohlédl na otce. "No joo, taks měl jednou pravdu." Věrka se jen nechápavě dívala. "Totiž, abyste pochopila…" "Abys," opravila ho Věrka. "Včera jsme se seznámili, už si nejsme cizí." Usmála se a Jindra pokračoval: "Abys pochopila…táta říkal, ať ti čaj ještě nechystám, že prý jen tak nevstaneš. Ale já ho i přesto nachystal…a ty jsi přišla. Takže, kdo měl pravdu?" S touto poslední větou se podíval na otce. Ten si jen pohrdavě odfrkl a odešel do obýváku. "Není naštvaný?" "Ne, to on jen tak dělá. Jinak je to zlatý člověk." "To věřím." Usmáli se a Věrka začala jíst. "Jak ses vůbec vyspala?" "Nádherně…konečně za tak dlouhou dobu." "To jsem moc rád." Jindra se zvedl a odnesl talíř po sobě i po svém otci. "Myslíš, že bysme dnes mohli jet do té Prahy?" Jindra se zarazil a přisedl si k Věrce. Nevěděl pořádně proč, ale nechtěl, aby odjela. "Slíbil jsem to…já vím. Ale přesto, byl bych moc rád, kdybys dnes odjet nemusela." "Ale to…to nejde. On mě potřebuje!" "Není to pro tebe bezpečné." "Mně je to jedno! Já chci být prostě s ním!" Vstala a šla ke dveřím. "Kam jdeš?" Jindra vstal a přispěchal k Věrce. "Nějak se tam dostanu. I bez vaší pomoci." Otevřela dveře a utekla. Jindra zůstal u dveří stát a nedokázal se pohnout. Nemohl za ní běžet, nevěděl, co jí říct. Jak ji přesvědčit, aby zůstala. V tom vešel do kuchyně jeho otec. Zůstal stát u dveří vedoucí zpátky do obýváku. "Na co čekáš? To ji jenom tak necháš jít?" Chvilku čekal, co Jindra odpoví. Ten však mlčel a proto starší muž odešel a zavřel za sebou dveře. Jindra sebral všechnu sílu, co měl a běžel za Věrkou. Vyběhl z vesnice a ocitl se na silnici, kterou lemovalo pole. Věrka seděla na kraji a tvář měla skrytou v dlaních. Jindra si k ní sedl a pohladil ji po vlasech. "Věrko, neplač." Věrka zvedla hlavu a dívala se před sebe. "Promiňte mi…oba. Já jen…nechci o něj taky přijít." Cítil, že teď by měl něco udělat. Neměla by se cítit sama. Proto ji objal a tiše jí řekl: "Neboj se, nějak to uděláme. Uvidíš…" Chvíli tam jen tak seděli a mlčky přemýšleli nad tím, jak to teď bude dál. Po chvíli se Jindra zvedl, vzal i Věrku a šli směrem domů.
"A co kdybysme to udělali takhle… Napíšeš mu dopis na tu adresu. Řekneš mu, aby si pro tebe sem přijel, až bude bezpečno." "Ale to může trvat bůhví jak dlouho." "Věrko, pokud odjel sám, tak zřejmě proto, aby tě nevystavoval nebezpečí. Možná by tam ani nemohl být s tebou, co ty víš." "Asi máš pravdu." Jindra se usmál a pokračoval: "Ve svým pokoji máš na psacím stole papíry a tužku. Kdybys cokoliv potřebovala, budu tady." Věrka vstala, přikývla a odešla do pokoje. Jindra se začal dívat zamyšleně z okna. Snad hledal odpovědi na otázky, které mu byly dosud skryty.
Věrka se posadila ke stolu, vzala do ruky tužku a tiše přemýšlela, jak začít. Rozhlédla se po pokoji a náhle jakoby na něco přišla. Konečně začala psát.
"Tati?" "No? Copak potřebuješ?" "Radu," odpověděl Jindra a přisedl si k otci. "Nikdy si ode mě radu nechtěl." "Zrovna mu píše dopis. Aby si pro ni přijel. Tati, co když vážně přijede?" "Co by? Tak odjede…" "Ale já…" "Já ti rozumím, chlapče… Ale ber to tak, jak to je. Potrvá, než přijede, tak si užívej toho, co zatím máš a nepřemejšlej nad tím, co bude." Viděl, jak se Jindrovy lesknou oči. "Dyť ji ani neznáš. Byla tady teprv jednu noc." "Já vím. Ale ona je…
"Líbá tě, tvá Věrka," zakončila svůj čtyř-stránkový myšlenkový pochod. Vyšla z pokoje, aby Jindrovi řekla, že dopis už má. Když zavírala dveře od pokoje, slyšela hlasy vedoucí z obýváku. Popošla ke dveřím a tiše poslouchala. Nechtěla to zase dělat, ale měla strach, že mluví o ní a ne v dobrém. "…je tak jiná. Někdo řekne obyčejná, ale pro mě výjimečná. Je krásná, citlivá… Jak jsem ji dnes viděl plakat, myslel jsem, že začnu taky. A víš proč, tati? Protože jsem nedokázal snýst to, že trpí. Jakoby tak stejně bylo i mně. A ty její oči…" "No tak už přestaň, rozumím ti. Proto dělej to, co jsem ti řek." "A co to bylo?" Otec si povzdychl a stručně zopakoval: "Nemysli na budoucnost, teď je teď." Věrka se opřela o zeď a nevěděla, co dělat. Došlo jí, že mluvili o ní. A jak krásně. Mohla se nad tím rozplýtvat, mohla být pyšná, že je to zrovna ona, ale nebyla. Jakkoli by jí byl Jindra sympatický, nemohla by mu říct totéž, co on řekl o ní. Nesmí přece zapomenout, proč přijela. Odešla do pokoje a chvíli jen tak seděla na židli. Zanedlouho někdo zaklepal na dveře a po vyzvání vešel. Byl to Jindra. Usmál se na ni a šel směrem k ní. "Ještě ho nemáš?" "Mám. Tady je," řekla a podala mu dva papíry popsané z obou stran. "Tady je obálka, tak si to do ní dej a já to pak odnesu." "Děkuju." Jindra počkal, až Věrka papíry do obálky vloží, nadepsala na ni adresu a předala mu ji. Ještě ten den byl dopis na poště.
Jindra pracoval v jedné hospodě jako pomocník. Dělal vše, co bylo potřeba. Ať už v kuchyni, když se nestíhalo nebo za pultem. Naopak někdy bylo práce málo a tak jen ve sklepě přerovnával bedny, bedýnky a různé suroviny. Občas mu nějaké dali i domů. Sehnal Věrce dokonce i nové šaty. Mezitím, co pracoval, Věrka byla doma. Vařila, prala, žehlila a starala se o domácnost. Vždy měla naklizeno, nikdo si na ni nemohl stěžovat. Byli rádi, že ji doma mají. Uběhl týden, měsíc, další měsíc a Věrka cítila, ji stále víc něco k Jindrovi poutá. Bylo jí s ním krásně a dokázala mu vše říct. Když byla sama doma, myslela jen na to, jak bude hladový a unavený až se vrátí domů. Cítila, jak jí na něm záleží.
Dopis žádný nepřicházel a Věrka ani nevěděla, zdali pořád ještě čeká na odpověď. Občas jen tak s Jindrou sedávala na poli a povídali si. "Pamatuješ si na ten den, když jsem přišla?" "Samozřejmě že pamatuju." "Než jsem vešla, slyšela jsem vás o něčem mluvit, jak jsem ti už říkala. Bylo to o nějakých lidech, které jste tu měli…" Na Jindrově tváři šlo poznat, jak nerad se o tom bude bavit. "Byli to čeští odbojáři. Potřebovali se na nějakou dobu skrýt, protože po nich prý šlo gestapo. Táta tu noc, když přišli, tady nebyl. Byl v Plzni, už ani nevím proč… A já jsem je tu mezitím nechal. No a potom, když se táta vrátil, jsme se kvůli tomu pohádali. Toť vše." Podíval se na Věrku a ta se nemohla ubránit otázce: "Kdo byli ti muži?" "Nebyl mezi nimi ten, koho hledáš." Věrka se zadívala před sebe. "Můžu se teď zeptat já?" Věrka přikývla. "Co je s tvým tatínkem? Nechala jsi ho tam?" Věrka se zadívala do země a snažila se zakrýt slzy. "Zemřel týden po tom, co odešel. A tak jsem se…vydala za ním. Nevzala jsem si ani žádné peníze…nemohla jsem." Zakryla si dlaní obličej a začala plakat. Opakovalo se to, co kdysi na úplném začátku. Jindra ji objal a utěšoval. Ale tentokrát to bylo jiné. Věrka Jindru chytila za ruku a úpěnlivě se ho držela.
Uběhlo několik týdnů. Oba cítili, jak se neustále sbližují a sbližují. Jindra už nemohl déle otálet. Rozhodl se, že jí to řekne. Možná to ví, možná ne. Přesto to udělá. Navečer šli na procházku, slunce zrovna zapadalo, ale pořád ještě trochu hřálo. Jindra nechtěl na nic čekat, proto Věrku zastavil a začal: "Věrko, už nemůžu takhle dál. Musím ti to říct…" Jeden druhému se dívali do očí a Věrka tušila, co bude následovat. "Já tě…" Její prst na ústech milovaného bylo znamením, aby mlčel. Nemohla ho dál slyšet. Jindra sice nic neřekl, ale nedokázal umlčet své city. Tu hebkou ruku, která se ho dotýkala, vzal a začal ji líbat. Najednou Věrka ucítila, že také už nemůže mlčet. "Já tebe taky, ale…" Jindra ji stále držel za ruku a nechtěl žádná ale. Nenechal ji to doříct., políbil ji. Konečně po takové době udělal to, po čem tak moc toužil. Věrka se však od něj odtrhla a uhodila ho. Náhle jakoby jí došlo, co provedla a utekla směrem domů.
Usedavě plakala na posteli. Ublížila člověku, kterého miluje. Nemůže s ním však být. Miluje i toho, kvůli kterému sem přijela. Jednoho z nich se musí vzdát a věděla, že ten někdo, bude Jindra. To mu právě chtěla říct. "Ale jestli pro mě přijede, pojedu s ním." Tuto jedinou větu mu chtěla říct a Jindra by snad pochopil, snad dříve by se s tím smířil. Snad by ji přestal milovat a začal by ji nenávidět.
Dny ubíhaly, žádný dopis ani vzkaz stále nepřicházel. Od onoho podvečera život pokračoval stále dál. Věrka ani Jindra na sobě nedali nic znát, ani jeden se nepokusil o nápravu, a ani jeden s druhým nemluvil více, než bylo třeba. Jindra pracoval kolikrát úmyslně až do noci a Věrka měla spoustu práce doma. Vždy se jen na sebe podívali a raději, aby jeden druhému neublížili, rychle odvraceli tváře.
Věrka prostírala stůl na oběd a Jindra byl v práci. V ten den bylo v hospodě málo lidí, proto byl v kuchyni, kde občas s něčím pomohl. Nečekal, že za chvíli to, co považuje za to nejdůležitější v jeho životě, nadobro ztratí. Náhle Věrka zaslechla dusot kopyt a povoz. Podívala se z okna na stranu, odkud slyšela zvuky. U opratí seděl jeden sedlák odtud a ve vleku zahlédla jen slámu. Nebylo to nic neobvyklého, často ji někam vyvážel. Usmála se a šla ven, aby jej pozdravila. Byl to hodný pán. Nestihla ho však pozdravit, protože když vyšla a podívala se na druhou stranu od něj, uviděla ho. Čekala na něj takovou dobu. Věrka se jen nevěřícně dívala před sebe a pomaloučkým a nejistým krokem se blížila k němu. Náhle se rozeběhla a padla mu do náruče. Točili se dlouho, pevně ji držel a tiše jí šeptal, že už ji neopustí. Byla to její velká láska, ovšem nebyla jediná. Plakala, ale rozhodnutá byla definitivně. "Tady pan sedlák mně slíbil, že nás odveze." "Počkej chvíli, prosím." Věrka se usmála a spěchala do hospody za Jindrou. Našla ho v kuchyni, byl tam sám, ostatní byli na obědě. Lekl se, když jí uviděl uplakanou. "Věrko! Co se stalo?" Přispěchal k ní a chytil ji za ruce. "Odjíždím, Jindro." Jindra ucítil, jak se mu srdce svírá. "To…to ne. To nesmíš. Přece, stačí si to jen vyříkat, kvůli tomu nemusíš odjíždět…" "Jindro… Přijel si pro mě. Je tady." "Ale já…já tě mám rád." Bránil se slzám, byl vychován jako muž, který nezná pláč. "Já tebe taky." Políbila ho, přitom se však nemohla ubránit slzám. "Děkuju ti za všechno." Opřeni o sebe čely na chvíli nevnímali svět. Jindra ji hladil oběma rukama po tváři a stále ji prosil: "Nedělej to, prosím…prosím." Věrka se od něj odpoutala a v mžiku byla pryč. Vše, na čem mu záleželo, vše, do čeho vkládal celou svou naději a sílu, bylo rázem pryč. Když se vzpamatoval, vyšel ven, aby ji naposledy spatřil. Už s ním seděla ve voze i se svým kufříkem, který si v rychlosti sbalila a odnesla. Otočila se, aby Jindru také ještě spatřila. Pokusila se o úsměv, ale šlo vidět i z dálky, že to jde velmi těžce. Dál už ji nikdy nespatřil. Nevěděl, jestli přežila válku ani co se s ní případně stalo potom. Věděl však, že nikdy nepřestane doufat v její návrat.

Osudová probuzení

1. listopadu 2012 v 8:00 | Denča |  Povídky z mé hlavy
Ležel v trávě a nevnímal čas. Díval se do korun stromů a tiše poslouchal, jak si stromy mezi sebou šeptaly. Chtěl vědět co, ale nechtěly mu to povědět. Tak dlouho o tom přemýšlel, až usnul…

Běžely dlouho cestičkou, nevěděly kam. Smály se a párkrát se zastavily, aby si utrhly květinu. První, která byla vepředu, tu druhou vedla přímo směrem k němu. Nevěděla, že tam ležel, ale jakoby to osud chtěl, ocitla se náhle kousek od něj. Obě se přestaly smát. První k němu přistoupila o krok blíž, aby mu viděla lépe do tváře. Druhé se to nelíbilo a nechtěla riskovat: "Pojď, co když se vzbudí? Víš, že tohle nesmíme." Přičemž se první na ni obrátila: "Počkejme chviličku, prosím." "Odpusť, ale s tímto nechci nic mít." S těmito slovy odběhla pryč do hloubi lesa. Zůstala s ním sama. Cítila strach a zároveň zvědavost. Udělala k němu ještě jeden krok a klečmo mu pošeptala: "Vstávej." Náhle viděla, jak pootevírá oči. Nečekala, že se skutečně vzbudí, a tak se zvedla a uskočila. Když oči otevřel dokořán, trochu se polekaně nadzvedl a hleděl na ten úžas, co před sebou viděl. Stála před ním nádherná osoba. A jak viděl tuto nádhernou osobu? Dlouhé zvlněné vlasy, v nich věneček ze sedmikrásek. Delší šaty duhových barev, v rukou různé květiny. V obličeji dvě jasná světélka, která se třpytila hnědou barvou. Až později si všiml, že je bosa. Dlouho mu trvalo, než ze sebe něco vydal, ale přece jen se odhodlal. "Kdo jste?" "Kdybych vám to řekla, nevěřil byste." Usmál se na ni. "Musím jít, čekají mne." Nečekala na jeho svolení ani na rozloučení, jen se otočila a hned se ztratila mezi stromy. Chtěl vstát a běžet za ní a také cítil, že tak dělá. Nakonec však zjistil, že leží stále na místě. Byl to snad jen sen? Nedokázal si na to odpovědět. Hledal jakoukoliv stopu, která by mu pomohla odhalit, že to co se událo, byla skutečnost, ale na nic nepřišel. Chtěl, aby zase přišla a on ji opět spatřil. A tak se rozhodl, že se pokusí zase usnout. Ovšem, už nikdo nepřišel.

Když se probudil, ještě jednou se podíval kolem sebe, ale nikoho neviděl. Chvíli v sedě o tom ještě jednou přemýšlel, poté si nasadil elegantní a velmi moderní klobouk a vstal. Klobouk byl až z Francie, kde mu ho nechal zhotovit jeho strýc, který tam žil již od války. Oblékl si sako, které mu leželo opodál, a vydal se vstříc realitě. Avšak ani při cestě nepřestal myslet na onu "vílu", kterou viděl. Ano, viděl ji, ale kde? Byl to jen sen nebo skutečnost? Na to stále nenacházel odpověď.

Když došel domů, sundal si sako i s kloboukem, popošel do obývacího pokoje, kde usedl za velký stůl v zadní části místnosti. Měl zde plno všelijakých popsaných spisů a měl s nimi ještě mnoho práce. Jenže jakmile do psacího stroje dal první papír, myšlenky se mu začínaly ubírat jiným směrem. Soustředit se nešlo. Náhle se venku rozpršelo a začalo bouřit. Pomyslil si, že ji tam nemůže jen tak nechat při bouřce a dešti. Vykračoval z pokoje, když v tom ho zastavila jeho vlastní mysl s otázkou: a víš, že tam opravdu je? A tak se zase otočil a šel k oknu, kde měl výhled na celé město. Poté pustil rádio a vrátil se zpět ke stolu. Po velkém přemáhání se přestal na ni myslet a zabořil se do práce…

Běžela tak rychle, jak jen uměla. Měla strach, ale přitom chtěla zůstat. Jenže i kdyby chtěla sebevíc, musela se vrátit. Byla již očekávána. Přiběhla na louku a o kus dál byla mýtinka ohraničená květinami. Zde již stály ostatní a uprostřed čekala paní, jež byla jejich "Matkou". Před ní se uklonila, sklopila oči a "Matka" promluvila: "Víš, že toto není dovoleno. To už se nesmí stát, rozuměla jsi?" Bylo to řečeno klidně a něžně, přitom však chladně. "Nic jsem neudělala. Najednou tam ležel. Toto já přece neovlivním…" "Neměla jsi k němu chodit. Je to nebezpečné. Lidé na nás nejsou zvyklí. Myslí si, že jsme jen v pohádkách. Kdo ví, co by s námi udělali, kdyby věděli, že ve skutečnosti existujeme. Jen jsi mu domotala hlavu. A tomu ty říkáš málo?" Na toto neměla odpovědi a tak se jen upřímně na "Matku" dívala a čekala, co bude dál. "Varuji tě. Uvědom si, že svým rozmarem ohrožuješ druhé. A nyní běž." Opět sklopila oči, podívala se po ostatních a odešla do lesa. V lese si lehla do svého příbytku v koruně stromu. Takové příbytky měly všechny, byly ze dřeva a jen k účelu spaní. Jenže dnes se jí nechtělo spát. Chtěla myslet na to, co se jí přihodilo. Nemohla uvěřit, že to byla jen náhoda. V hlavě měla větu, že všechno se děje z nějakého důvodu. Toto jí někdo v dětství stále říkával a opakoval tak často, aby na to nikdy nezapomněla. I přesto, že to bylo zakázáno, chtěla jej vidět znovu. Chtěla by se zeptat, co jako člověk může dělat, kde se může ocitat, zdali má nějakou moc či je to jen obyčejný tvor. Od Matky znala jen člověka s těmito vlastnostmi: chamtivost, zlost, nepřejícnost, žárlivost a nenávist. Ale nikdy tomu nevěřila. Nemohla věřit tomu, že všichni do jednoho jsou takoví. Doufala, že alespoň jeden člověk je jiný. A doufala, že ho právě našla. Jenže přijde ještě? Či jak ho najít?Jít za hranice a ohrozit všechny ostatní? Nebo zůstat a čekat, že snad nepřistoupí na to, že to byl jen sen? Lehla si a zašeptala: "Neboj se uvěřit." Pak začalo pršet a s krásným pocitem z deště usínala. Bouře jí jen přidala radosti. Milovala déšť a jeho vůni. Pro ni to byl moudrý pán, který očisťuje a smývá nedokonalosti světa.

Po vzbuzení se zjistil, že při práci usnul. Na čele měl přilepený papír a byl unavený ještě více než předtím. Záda ho bolela, snažil se narovnat, ale šlo to těžce. Podíval se na hodiny a uviděl, že je 7 hodin ráno. Musel si pospíšit do práce, ať se mu sebevíc nechtělo. Oblékl si včerejší klobouk a sako, popadl pracovní tašku a utíkal z bytu ven. Ale ani práce ho nepřivedla na jiné myšlenky. Byl ředitelem jedné fabriky. Jeho sekretářka dala nedávno výpověď a on byl najednou na všechno sám. Papíry se mu válely nejen doma po stole, ale i v kanceláři. Protože včera uznal, že po celém dnu papírování už má dost, odešel si odpočinout do lesa. To mu vždy pomohlo, byl to takový zvyk. Včera se papírů sice zbavil, ale dnes mu přibyly zase další. Stačila chvíle a už měl toho dost. Opět začal vzpomínat na to nejkrásnější stvoření, co kdy viděl. Nechtěl pracovat a ani nemohl, protože myslet na cokoliv jiného než na ni bylo nemožné. Sám sebe přesvědčoval, že je skutečná a že se mu nezdála. Proto udělal rázný krok. Vstal zpoza stolu, vzal si sako a klobouk a už byl z firmy pryč.

"Haló? Slečno! Slečno!" Křičel na celý les a stál na místě, kde včera usnul. Byl rozhodnutý, že ji najde za každou cenu.

Ležela ve své koruně stromu. Už nespala, jen si vychutnávala to krásné ticho a jarní jitro. Když v tom uslyšela hlas jiné víly, která na ni volala: "Pojď rychle, Matka tě volá." Rychle vstala a utíkala směrem k mýtince. Nikde nebyl nikdo jiný než ona a "Matka". Bála se, co mělo přijít. Věděla, že za jakýkoliv prohřešek následuje velký a krutý trest. Když byly k sobě tváří v tvář, "Matka" od ní poodešla a rukou jí pokynula, aby přistoupila blíž. Pak rukou ukázala směrem dolů a víla spatřila studánku. "Díky ní vidíme vše. Jen lidské srdce nedokáže odhalit. Proto nevím, s jakým úmyslem sem přišel." "Kdo přišel?" "Zadívej se do ní a poví ti to." Víla se sehnula ke studánce a čekala, co v ní uvidí. Najednou spatřila muže, kterého potkala včera. Na její tváři se vynořil úsměv. "Volá tě a hledá. Nenajde však, jestli nebudeš chtít." Víla se na "Matku" podívala a toužebně odpověděla: "Prosím, nechte mě za ním jít. Už jen to, že uvěřil…" "Už jen to říká, jak hloupý a opovážlivý je." "Ne. Říká to, že je hodný a láskyplný." "A co pak? Odejdeš s ním?" Víla sklopila oči a nenacházela odpověď. "Ať už se rozhodneš jakkoliv, tato země ti bude vždy otevřená, protože jsi jedna z nás. Ale pamatuj. Jakmile sem poté znovu přijdeš, už nikdy ti nebude dovoleno opět do světa lidí vstoupit a zapomeneš na vše, co se ti kdy s nimi přihodilo. I na něj…" Víla pokývla souhlasně hlavou. "Běž tedy. A nezapomeň, co jsem ti o lidech říkala." "Děkuji." Rozběhla se do lesa a s pocitem blaženosti se usmívala.

"Slečno!" Vykřikl z posledních sil. Poté ji před sebou uviděl. Byla snad ještě krásnější než včera. "Hledáte mne?" "Já věděl, že nejste sen." Usmáli se a neznámý muž k ní přišel blíž. "Kdo jste? Úplně jste mě očarovala." "Jsem víla." Muž se zasmál, ale po chvíli ho smích přešel. Ještě jednou se na ni zadíval. Bosa, šaty jako hedvábí, vlasy jako rusalka a celá ta její jemnost…proč by lhala? "Říkala jsem vám, že neuvěříte." "Já…já věřím…to jo, ale… Víly jsou přece jen v pohádkách." "Skrýváme se…v korunách stromů." "Proč se skrýváte?" "Protože lidé jsou zlí. Ublížili by nám." "Já vám neublížím." Přistoupil ještě blíž a pohladil ji po tváři. Začal věřit. "Pojďte se mnou. Postarám se o vás." "To byste udělal?" "Jistě. A jak rád! Pojďte," řekl a podal jí ruku. Chytla se jí a společně utíkali ven z lesa. Už se ocitli na jeho okraji, když se víla muže pustila. Chyběl jí jeden krok a už by se ocitla v jiném světě, který ještě neznala. Ohlédla se naposledy do lesa, nadechla se a ten krok udělala. Nějaké kouzlo vílu proměnilo v dívku, jakých je v tomto městě stovky. Vlasy měla vyčesané dozadu ozdobené červenou čelenkou, šaty černobílé s velkým červeným páskem uprostřed a na nohou červené boty na podpatku. Muž nemohl uvěřit, že je to opravdu ona víla, kterou si nyní z lesa přivedl. Proměnila se, jakoby sem odjakživa patřila. Byla stále stejně krásná, nemohl od ní odtrhnout oči. Víla sama byla překvapená, ale věděla, že toto poslední kouzlo udělala "Matka". Obrátila se k lesu a zašeptala: "Děkuji, Matičko." Otočila se s úsměvem zpátky na muže a chtěla jít dál. Zjistila však, že na takové boty není zvyklá, a že to alespoň pro tentokrát nebude nic pro ni. Proto si je zula a šla bosa. Drželi se za ruce a šli pomalu, aby se dívka mohla se vším seznamovat. Vše jí ukazoval a vysvětloval, dívka se jen užasle dívala. Kolem nich projížděla auta. Ostatní muži smekali před dívkou klobouky a ženy si povídaly o její hlouposti, protože chodit bosa, když v rukou držela ty nejlepší boty, to byl pro ně jasný důkaz toho, že něco na ní není v pořádku. Dívka byla ze všeho nadšená. Vše pro ni bylo tak nové a krásné, že měla strach, jestli je to všechno vůbec pravda. "Podívej! Co je to támhle?" "To je pes. Někteří ho mají jako hlídače svých domů a jiní ho jen chodí ukazovat mezi lidi. Tahle ho chodí ukazovat, aby se mohla pochlubit." "Je krásný." "Vidíš a to je přesně ono!" Usmál se a šli dál. Ukázal jí celé město a poté ji přivedl až do svého bytu. "Není moc velký, ale mně to stačí." "Je moc pěkný. Takový…útulný." "Já vím, ty jsi zvyklá na větší prostor…" "Ne, to ne. Kdybys jen věděl, jak málo místa mi stačilo ke spaní." "Snad se ti tu bude líbit," usmál se a vzal dívku za ruku. "Ale teď pojď, ukážu ti celý byt i s příslušenstvím. Dívka pokývla hlavou a nechala se vést. Zastavil se v kuchyni. Právě když chtěl dívku oslovit, došlo mu, že neví, jak se jmenuje. "Víš, že já ani nevím, jak se jmenuješ?" "U nás mi říkali Elena." "Elenka? To jsem netušil, že jsou víly tak moderní." Začal se smát a Elena se také usmála. "Jdi ty!" Po chvíli prohlídku dokončili. "Asi bude trvat, než si zvyknu a než si to všechno zapamatuji." "Neboj, budu pořád s tebou doma. Nenechám tě tu samotnou. Alespoň do doby než si na to trošku zvykneš, hm?" Jakmile to však dořekl, uvědomil si, že tak snadné to není. Má přece fabriku a zrovna je tam sám. Nemá ani sekretářku ani žádnou pomocnou sílu. Jen dělníky, které potřeboval na práce v dílnách. "Víš, Elenko. Ono to asi nebude tak snadné…" "Proč?" Řekl jí onen problém a přitom sám v duchu přemýšlel, co s tím udělá. "Tak co by. Když tam musíš, tak tam musíš. Jen klidně běž, já to tu nějak zvládnu." Usmála se a on jí úsměv opětoval. "Ale víš, co mě mrzí nejvíc?" "Co?" Zeptal se poplašeně muž. "Že já ani nevím, jak ty se jmenuješ." Poplácal si čelo a podal Eleně ruku. "Tak Elenko. Dovol, abych se ti představil. Jsem Ondřej." Poté následoval první polibek těchto dvou zamilovaných a více než šťastných lidí.

Pro Elenu bylo všechno nové. Ondřej chodil do fabriky a ona musela být doma. Nemohla ani ven, protože měl Ondřej strach, že by se mohla někde ztratit. Snažila se se vším pomalu seznamovat, šlo to však velmi těžce. Vařit neuměla, nedokázala si ani zapamatovat, co je co. Bylo jí z toho všeho smutno a potřebovala cítit vzduch, vůni lesa a vody. Ondřej jí však vždy utvrdil v tom, že ještě stále není čas. Myslel to dobře a Elena to věděla. Jenže také věděla, že to tak dlouho nevydrží.

Po měsíci se rozhodla z bytu odejít na vlastní pěst. Cítila, že už je čas, i přesto, že Ondřej takový pocit neměl. Měla dokonce namyšlené, že kdyby se ztratila nebo potřebovala jinak poradit, zeptá se lidí. Pokud jsou všichni stejně hodní jako její Ondřej, nemusí se ničeho bát. Však v to také nejvíc doufala, neboť nikoho jiného neznala. Vyšla z bytu a rychle seběhla schody. Ocitla se na ulici, kde všude kolem byla spousta lidí. Nevěděla, kterou cestou se dát. Většinu lidí viděla jít doprava, proto šla za nimi. Netušila, kam cesta vedla. Když v tom uviděla vpravo cestu. Útlou a liduprázdnou uličku. Vešla do ní, protože doufala, že když zde nebyli lidi, bude tu někde osamocený les. Šla nejistým krokem a pořád se dívala nahoru, doleva, doprava, ale neviděla nic jiného než jen obyčejné zdi. Z dálky ji uviděla parta kluků. Rozhodli se, že půjdou za ní. Byla tam přece tak osamocená, tak samotná… Dohonili ji a jeden ji chytl za paži, aby zůstala stát. Elena byla strachy bez sebe, ale na druhou stranu si vzpomněla na Ondřeje. Myslela si, že i oni jsou stejní jako on. "Nechceš cígo?" Zeptal se jeden z nich. "Ále, nech ji. Nevidíš, že ta ani neví, vo co de?" "Tím líp, ne?" Odvětil první a všichni se začali smát. Elena nemluvila. Náhle jí došlo, že oni nejsou jako Ondřej. Rychle se dala na útěk zpátky do ulice, ze které přišla. Parta kluků se začala smát a dali se druhým směrem. Elena byla vystrašená a najednou viděla svět jinak, než jak ho vidívala doposud. Vše se jí zdálo ošklivější a zlejší. Měla pocit, že Ondřeje trápí tím, že tu s ním je. Přidělává mu starosti, nic neumí a nikde se nevyzná. A cítila strach, který až dosud nepocítila. Proto se rozhodla za každou cenu les najít a nadobro odejít. Nebylo to pro ni jednoduché, Ondřeje měla velmi ráda, ale právě proto musela odejít.

Ondřej se vracel domů a usmíval se na celý svět. Těšil se, ostatně jako každý den, na svou milovanou. Těšil se, jak ji uvidí u plotny, kde se s ní marně bude snažit vyhrát boj. Vyšel schody nahoru a otevřel dveře do bytu. Nikde ji neviděl, a tak zavolal její jméno. Nic. Jen ticho. Popošel více do bytu a zavolání opakoval. Nikdo se neozýval, všude bylo jen to tíživé ticho. Popotáhl si kravatu a následně prošel celý byt. Elena nikde. Napadlo ho, že odešla do lesa. Byla to jediná možnost, protože nic jiného neznala. Během pár vteřin seběhl schody a vydal se směrem k lesu.

"Né! Eleno! Nedělej to, prosím!" Elena už vkračovala do lesa, když v tom… "Elenko, né, Elenko… Né, ne!" "Pane! Vzbuďte se! No tak, vzbuďte se!" Ondřej pomalu otevřel oči a vystrčil hlavu zpoza rukou, na kterých ležel. "Kde to jsem?" "U sebe v kanceláři přece…usnul jste tady." "Usnul?" Ondřej si mnul oči a pořád se ještě z toho šoku vzpamatovával. "Ano, usnul. Dnes jsem byla pozvaná, abych sem přišla na pohovor na pozici vaší asistentky. Nepamatujete se?" Ondřej zazíval a dále se vyptával: "A kolikátého vlastně je?" "No přece třináctého…" "Cože?" Nevěřícně se díval před sebe a datu nemohl uvěřit. "To by ale znamenalo…že to celé…to byl jen sen," usmál se a na jednu stranu musel uznat, že se mu ulevilo, protože toto by doopravdy zažít nechtěl. Na druhou stranu mu však bylo smutno, protože ta dívka ve snu byla nádherná a přesně taková, jakou by jednou chtěl mít. "Omlouvám se, slečno…" Odmlčel se. Až teď se na dívku otočil, aby jí viděl do tváře. Celou dobu stála nerušeně za ním. Místo mluvení mu však zamrzl úsměv na rtech. Nedokázal si uvědomit, koho to před sebou vlastně má. "Děje se něco, pane?" Ondřej stále neskrýval údiv, byl velmi zmatený. "Prosím vás, jak se jmenujete?" "Elena Zámečnická." "Elenka…" zašeptal Ondřej. "Tady je moje legitimace, kdybyste potřeboval," řekla a vytáhla ji z kabelky. Ondřej se na ni podíval a skutečně měla pravdu. Podíval se na Elenu, vrátil jí legitimaci a usmál se. Úsměv mu oplatila a právě v tuto chvíli začalo něco, co už Ondřej jednou prožil, i když jen ve snu. Lásku. Život mu přinesl, doslova a do písmene, dívku jeho snů.
 


Cesta vzhůru

1. října 2012 v 8:00 | Denča |  Povídky z mé hlavy
Pohled Adriany do zrcadla to říkal jasně: už žádné ponižování sama sebe. "Já přece umím žít! A dokážu to všem. Hned teď…," říkala si v duchu. "Už ji nebudu poslouchat. Už mně nebude vyprávět o tom, jak je úžasnej, jak se změnil a jak by pro něj skákala z okna. Chce jít do kina? Proč ne? Půjdu. Vezmu si ty nejhezčí šaty, boty na podpatku a vyrážím. A žádná holka, která se kamkoliv bojí jít, aby nevzbudila příliš pozornosti. Naopak! Oni mě musí vidět! Jen ať mi o něm povypráví, vždyť ho dobře znám. To je ten, co mi před několika lety ublížil. Ale teď, teď už se to nikomu nepovede. Já jí budu taky vyprávět."
Tato myšlenka se jí zmítala hlavou a nechtěla se jí pustit. Měla chuť to udělat, jenže dostala strach z toho, že to nedokáže. V obličeji trochu zapochybovala, ale pak se vzpřímila. "Ty nejsi lepší než já! Nikdo není." Nadzvedla obočí a odhodlala se. Přešla od stolku k počítači, který zapnula a netrpělivě čekala, až bude moct napsat zprávu, za kterou se skrývalo mnohem víc než co si osoba na druhém konci jako příjemce myslela.
Adriana seděla v autobuse, který ji měl odvézt k obchodnímu centru, kde v jedné kavárně bude čekat ta, které poslala zprávu. Když autobus dojel na místo, vystoupila a při cestě do kavárny začala přemýšlet, jestli v oné zprávě byla dost přesvědčivá. Snažila se být milá - jako vždy, když s ní mluvila, aby nic nepoznala. Odepsala jí, že půjde velmi ráda, ale že by nejdřív zašla na "kafíčko", aby si mohly popovídat. Adriana měla zpoždění a byla si toho dobře vědoma. Rozhodla se, že prvním krůčkem za pocitem sebejistoty bude, když nechá čekat ostatní. A hlavně ji. Kráčela v botách na podpatcích velmi pomalu. Nesla se tak hrdě, jak nejvíc to dokázala. Vzpřímená, v šatech nad kolena, aby co nejvíce dala najevo, že se nemá za co stydět, a s kabelkou na rameni. Na šatech jako ozdoba nemohly chybět korále, které Adriana milovala. Vždycky říkala, že vyjadřují vkus člověka a navíc jej velmi obohacují. Člověk se prý náhle stává cennějším.
"Ahoj Petruš!" Řekla Adriana, když konečně dorazila ke stolu, u kterého seděla Petra. "No ahoj." "Čekáš dlouho? Moc se omlouvám, dřív jsem to nestihla." "Ale né, v pohodě," nahodila svůj úsměv, který Adriana nesnášela. Věděla totiž, že není upřímný. Dlouho se usazovala, dala si nohu přes nohu a začala: "Tak jak se máš? Povídej, přeháněj." Petra si nebyla jistá, jestli osoba, kterou má před sebou je opravdu ta, kterou znala ze střední. Tam ji znala coby obyčejnou a trochu uťápnutou holku. Ale tady? Nohy dané jako dáma a vůbec ten její postoj jak se změnil. "To spíš ty vyprávěj, ne? Seš taková jinačí." "Proč myslíš?" Podivila se Adriana a čekala, co Petra odpoví. Ta chvíli jen tak seděla a nevěděla, co říct. Proto se Adriana rozhodla udělat velký krok. "A co Pavel?" Sama o něm začala mluvit, aby Petra poznala, že jí na něm nezáleží a že je jí jedno, jestli spolu jsou nebo ne. "Noo, možná za ním příští tejden pojedu. Taky psal, že by se rád přestěhoval do Brna…teď jak začne novej školní rok." "No ale to je skvělé! To vám moc přeju, vážně. Užívejte si, dokud můžete." Adriana to nemyslela upřímně, ale byla to odplata. Jinak takto neupřímná být neuměla. Petře však nikdy nezapomněla, jak se ve škole neustále culila a stále dokola Adrianě vyprávěla, jak ho miluje a jak je šťastná. Vždy jí to řekla tak, aby si právě ona připadala jako ta královna a Adriana jako ta, která je sama a napořád bude. Několikrát měla i narážky na to, že nikdy nikoho beztak neměla. Kdyby jen věděla… "Jé, promiň. Došla mi esemeska," řekla Adriana a podívala se na mobil. Žádná nová SMS nepřišla, ale rozhodla se Petru ještě více zneškodnit. "Já si to jen přečtu, jo? Momentíček." Dělala, že čte novou zprávu a začala se smát. "Promiň, omlouvám se, ale nebude ti vadit, když si ještě zavolám?" "Ne, jasně, volej." "Díky." Na mobilu něco pomačkala a přiložila si telefon k uchu. Samozřejmě nevolala doopravdy, jen to předstírala. "No ahooj. Jsem moc ráda, žes mi napsal. Cože? Tak každý den mi určitě psát můžeš…to mně zase nevadí. Ale přestaň. No tak… Vždyť víš. Dobře, tak jo. Mám tě hrozně moc ráda. Já vím. Tak pa pa, ahoj ahoj." Telefonát působil spíše jako veselohra, Adriana se velmi často smála a Petra nevěděla, co si myslet. Byla zmatená a trochu zoufalá. Nechtělo se jí zůstat už ani minutu. "Uuuf, to už je dneska šestý telefonát," řekla Adriana znuděně a dala si mobil zase zpátky do kabelky. "Tak, můžeme pokračovat." "Dobrý den, dámy. Budete si přát?" "Já bych si dala kafé latte, děkuji." "Já nic, díky," odpověděla Petra. "Jak to, že si nic nedáš? Nemáš chuť?" "Promiň, Adri, vážně mě to moc mrzí, vůbec jsem to nečekala, ale budu muset jít. Já ještě něco mám…" "Áha…no jo, tak co můžu dělat. Tak se měj hezky," usmála se a počkala, až Petra odejde. V mžiku se sbalila a byla pryč. Adriana se nedokázala ubránit úsměvu, který všem naznačoval, že právě vyhrála. Po chvilce přišel číšník a řekl Adrianě: "To jste tu zůstala brzy sama." "To víte, žárlivost dokáže své." Usmála se a poděkovala za kávu. Pila velmi pomalu, snažila se vychutnat tu vítěznou chvíli. "Promiňte, mohl bych si k vám přisednout?" Adriana od sebe rychle odstrčila hrnek s kafém a položila ho na stůl. "Samozřejmě, je tu volno." Snažila se zakrýt strach, který měla, protože nevěděla, co po ní bude chtít. "Jsem Petr Louha," řekl a podal Adrianě ruku. "Adriana," odpověděla a ruku mu také podala. "Krásné jméno, takové…vznešené." "Děkuju." "No, ale k věci. Proč jsem k vám přišel. Chtěl bych vám něco nabídnout." Při těchto slovech sáhl do své pravé kapsy od kabátu a vytáhl vizitku. "Pracuju pro jednu modelingovou agenturu a hledám krásné dívky do našeho týmu." Vizitku položil na stůl a přisunul ji k Adrianě. "A jak vám já mohu pomoct?" Adriana stále ještě nechápala. Na vizitku se podívala a v tu chvíli nějak pochopila, že se nemusí bát. "Myslím, že jsem jednu právě našel." "Myslíte mě?" "Ano," zasmál se a pokračoval: "Myslím tím vás. Měla byste zájem?" "Když…to já takto nevím. Modeling asi není nic pro mě. Neumím v tom chodit. A…a jsem stydlivá." "Nevypadáte. Naopak, s tou vaší kamarádkou tady jste působila velmi suverénně." Adriana zvedla oči a byla jako omámená. Ten muž ji sledoval jakou dobu a ještě ke všemu si myslí, že je krásná. "Já chápu, že se asi bojíte. Nemáte ke mně důvěru… Tak jestli chcete, přijďte sem zítra v 15 hodin a já vás představím našemu fotografovi, který se na vás podívá. Když budete oba chtít, domluvíte si termín a on vám nafotí pár fotek zcela zdarma. Co vy na to?" Adrianě se ten nápad velmi zamlouval. Říkala si, že za pokus nic nedá. "Dobře, budu tady." Usmála se, dopila kávu a odešla. Muž jako pravý gentleman za ni úhradu zaplatil a po chvíli také odešel.
Druhý den seděla opět na stejném místě. Před ní už seděl fotograf, který si ji neustále prohlížel. Když ji viděl poprvé, zdála se mu hezká, taková až obyčejná. Pak se však na ni zadíval a něčím ho naprosto okouzlila. Adriana mezitím přemýšlela, jak doma snášejí to, že sem sama šla. Měli totiž strach a nejraději by ji nikam nepustili. Adriana si však byla jistá, že jí nic nehrozí a že je vše v pořádku. Vydala se sem na vlastní pěst a dobře udělala. "Já to beru. Chci ji fotit." "Fajn, tak slečno Adriano, kdy máte čas?" Adriana byla šťastná. Cítila, že toto je dobrý krok k tomu, aby to všem jednou ukázala. Všem, co jí kdy ublížili. Měla jen jednoho jediného kamaráda a věděla, že on jí bude držet palce vždycky.
"Tak, tak, tak, tak… Stůj! Zůstaň, zkus se nehýbat. Dobrý. Fajn, dál." V ateliéru hrála hudba a Adriana se snažila překonat počáteční stydlivost. Fotograf však viděl, že to zatím k ničemu nevede. "Víš, ty Ejdrien. Seš dobrá. Fakt jo, ale…nejseš uvolněná. Něco tě strašně brzdí. Tak se zkus trochu uvolnit, hm? Sem tu jen já, nikdo víc. No! Přede mnou se nestyď. Oukej?" Adriana kývla hlavou na znamení, že to zkusí. Zaposlouchala se do hudby a začala se na ni trochu více hýbat. Vzpomněla si na různé pózy, které si zkoušela doma sama pro sebe, a vypadalo to, že se konečně začíná dařit. Přestala se bát. Když se fotky nepovedou, tak co. Jsou jen pro ni. Ale když se povedou… Vše šlo náhle jako po másle. Adrianě se vybavila její silná motivace a začala pózovat jako opravdová modelka. Dobrá motivace spouští pro člověka prospěšné procesy.
"Dívej a tahle! Ta je super." "Jo, to je. Moc ti za to děkuju." "Nemáš zač. Já sem rád, když mám možnost fotit takový holky. A pamatuj, chce to jen si trochu víc věřit a pak to máš v kapse." Adriana se usmála a spolu s fotkami, které měla na CD, odešla.
Doma fotky hned ukázala. Všichni jí je chválili a museli uznat, že Adriana udělala správnou věc.
Zrovna když některé z nich vkládala na internet, zazvonil jí telefon. Byl to Petr. "Dobrý den, Petře." "Tak jak se vám líbilo focení?" "Bylo to skvělé, vážně skvělé. Nejdřív jsem se trochu bála, ale pak to šlo samo." "Výtečně. Tak co teď myslíte…měla byste zájem pro nás pracovat? Jako fotomodelka. Nemusela byste na mola ani nic takového, když se na to necítíte." "To by vážně šlo?" "Jistě. Kdyby nějaká firma chtěla takovou dívku na focení, jako jste vy, navrhli bychom vás." "To by bylo úžasné! To samozřejmě moc ráda přijímám!" "To rád slyším. Nějaké fotky už máte, ty nejlepší mně už Dominik poslal. Dám je tedy na náš web a k tomu vás přidám do kategorie našich fotomodelek. Souhlasíte?" "Jistě, samozřejmě." "Fajn, když se někdo ozve, tak vás budu co nejdřív kontaktovat. Ale vlastně…ještě jsem si vzpomněl. Musíte k nám přijít podepsat smlouvu o naší spolupráci." "Dobře, to je jasné. A kdy mám přijít?" "Tak co třeba zítra? Ať už máme ty formality co nejdřív za sebou, hm? Ve tři hodiny, můžete?" "Můžu a přijdu. Budu se těšit." "Taky, tak nashle a krásný den." "Vám také." Vypnula hovor a začala se radovat. Odešla do kuchyně a tam řekla všem tu krásnou novinu. Nikdo už nečekal žádný podvod. Všichni viděli, že je Adriana šťastná a to je těšilo ze všeho nejvíc.
Další měsíc měla spoustu práce. Chodila do školy a dvakrát týdně si přivydělávala doučováním. Někdy si také musela vzít volno, protože nabídky o focení jí přibývaly. Nedokázala si to vysvětlit, ale bylo jí vždy řečeno, že je jiná než ostatní. Ty musejí mít spoustu make-upu, aby z nich něco bylo. Ale Adriana ne. Měla tvář čistou a hezkou i bez toho, navíc takovou krásně dívčí. Byla šťastná a dámu, kterou sehrála tehdy v kavárně, už hrát nemusela. Ona jí byla. Když někam šla, měla boty na podpatku, elegantně a vkusně se oblékala a za nabídky dostávala peníze, které potřebovala. Chtěla pomáhat doma s finanční situací a také si kupovat věci, které se jí líbily. Vždycky jen musela snít o tom, že jednou bude mít tolik peněz a pojede si koupit vše, co se jí bude líbit. Teď už to nebyl sen, byla to realita. Najednou bylo vše skutečné a ona si mohla plnými doušky užívat života. Měla i spoustu nabídek od mužů. Hlavně v dopravních prostředcích se na ni dívali a někteří z ní nemohli spustit oči. Šla totiž vidět její sebedůvěra, která dělá divy.
"Jak se ti tu líbí, Adriano?" "Je to tu krásné." "Není ti líto, že se po tom molu nepředvádíš ty?" "Ne, to ani ne. Beze mě je to lepší." Usmála se a vychutnávala si tu nádhernou atmosféru přehlídky plnou známých lidí. Všude kolem se míhala světla a sem tam nějaké to světélko dopadlo i na ni. Po přehlídce se všichni odebrali na večírek, který byl pro hosty této události připraven.
"Dobrý večer, krásná slečno." "Dobrý večer." K Adrianě si přisedl jeden muž, který tvrdil, že je režisér. Nevypadal, že by si potřeboval vymýšlet. Byl vcelku upřímný a milý. "Máte ráda filmy?" Zeptal se muž a Adriana odpověděla: "Velmi." "A co byste říkala na to, kdybyste si mohla v jednom zahrát?" "Zeptala bych se, jestli to myslíte vážně." "Nejvážněji ze všeho, co jsem kdy myslel vážně." Adriana se zasmála a muž se jí představil. Celý večer jí vyprávěl o filmu, který se bude točit a mluvil o hlavní postavě. Jedna herečka, kterou doufal, že pro film získá, nakonec odmítla, a tak se musel rozhlížet jinde. "A vy se mi opravdu líbíte. Myslím, že byste mohla být vážně dobrá." "Promiňte, ale nevadí, když vám neodpovím hned? Tohle jsem nikdy nezkoušela a…musím si to rozmyslet." V hlavě myslela na to, že se poradí doma s rodinou a s dlouholetým kamarádem. Ovšem v srdci už byla odhodlaná to zkusit. "Dobře, počkám." Muž se usmál a Adrianě nechal na stole vizitku se jménem a telefonním číslem. "Zavolejte, až se rozhodnete."
"Tak co na to říkáš?" "No…já nevím, co bych ti řek." "Radku, ty seš ten jediný, který mně zbývá, aby řekl: ano, běž do toho. I doma mně to schválili." "Já přece nemám co schvalovat. Nejsem tvůj rodič." "Ale jsi můj jediný kamarád a mně na tom moc záleží." "Podívej, chceš slyšet pravdu? Fajn!" Zvýšil hlas a vstal z lavičky, na které v parku seděli. "Myslím si, že bys to neměla dělat. Měla bys přestat s modelingem a už vůbec by ses neměla pouštět do filmu!" Hlas stále zvyšoval, ale pořád se ještě kontroloval. "Myslím si, že to není pro tebe. Že tohle, co teď před sebou vidím, nejsi ty! Je to nějaká primadona, která si myslí, že jí patří svět! Už nejsi ta obyčejná, hodná holka, kterou jsem měl rád. Myslíš jen na to, jak to všem natřít, děláš to jen z trucu! A tím jsi šťastná?" Adriana nenacházela slova. Měla otevřená ústa, oči ulpěné na něm a doufala, že to, co řekl, vezme zpět. "Změnila ses, Adriano," dodal tišším hlasem. "Ta Adriana, co jsem znal, by po tomhle výstupu už projevila kousek citu a uronila by slzu." Adriana také vstala z lavičky, vzala si kabelku a podívala se Radkovi přímo do očí. "Baví mě to. Chci v tom pokračovat a taky v tom budu pokračovat, dokud to půjde. I kdyby to zítra bylo naposled, stálo mně to za to! Konečně jsem našla něco, v čem jsem dobrá a ty, jediný přítel, mě nedokáže podpořit. A právě takového přítele já nepotřebuju. Myslela jsem si, že jsi jiný než ti ostatní, ale…" Vydechla a zase pokračovala: "Z trucu to nedělám a namyšlená taky nejsem. Myslím, že mě dost dobře znáš na to, abys to věděl. Ale kdo se změnil, jsi ty, protože ty jsi naopak vždycky stál za svými přáteli." Obrátila se a zády k Radkovi řekla: "A slzy ode mě neuvidíš, neudělám ti tu radost. Sbohem." Vykročila vpřed a rychlejším krokem odešla směrem domů. Radek neměl chuť za ní běžet, možná mu došlo, že měla trochu pravdu. Zase si sedl na lavičku a sklonil hlavu do dlaní.
Adriana odcházela se smíšenými pocity. V hlavě se jí mísila odhodlanost, zklamanost, ale i úleva a pocit štěstí.
Další dny byly pro Adrianu procházkou v ráji. Díky filmu a dalším zkušenostem si našla přátele, kterým opravdu mohla věřit. Rády mluvily o mužích, probíraly je do sebemenších detailů a smály se jejich největší chybě a tou je: slabost pro ženy. Toho se naučila zneužívat i Adriana, protože to viděla jako svoji nejlepší obranu. Najednou byla ona tou, která si vybírala.
Jednou jela autobusem se svou sestrou do obchodního centra, aby si společně udělaly radost pár kousky z módního světa. V autobuse byl i revizor, který kontroloval jako vždy pasažéry. Když se dostal až k Adrianě a její sestře, slušně pozdravil a zeptal se na jízdenky. Sestra ukázala svoji jízdenku a čekala, až Adriana zase naopak vytáhne tu svoji. Ona se však vůbec neobtěžovala sáhnout do kabelky a lístek najít. Právě naopak. Polekaně spustila: "Já se velmi omlouvám, ale já lístek nemám. Musela jsem si ho někde zapomenout! Já jsem ale…!" Po chvilce nasadila svůj bezmocný usměv a za revizorova stálého mlčení pokynula prstem, aby k ní přistoupil blíž. "Nešlo by to nějak solidně vyřešit? Prosím…" Její "prosím" znělo velmi naléhavě a pro revizora neodolatelně. Nedokázal se tomu bránit. Opět se k ní nahnul a odpověděl: "Protentokrát vám to odpouštím. Ale, ale příště si dejte pozor, prosím vás." "Jistě." Usmála se Adriana, revizor jí úsměv oplatil a pokračoval dál. Když jej příští zastávku viděla vystupovat, sáhla si do kabelky a vytáhla si platnou jízdenku. S úsměvem na tváři ji držela v ruce, aby ji sestra dobře viděla. To už věděla, že se má od Adriany ještě hodně co učit.

Ztracená

1. října 2012 v 8:00 | Denča |  Povídky z mé hlavy
Tak jako každý den i dnes šel do kostela nedaleko jeho rodnému domu. Dům byl už starý, zděděný po rodičích, kteří brzy zemřeli, ale přesto vevnitř byl pěkně zařízený. Bydlel sám, a tudíž si na takové pěkné vybavení mohl dovolit. Měl práci jako úředník…neustále seděl zavalený mezi papíry a stalo se jen málokrát, že by si vyšel ven i z jiného důvodu než jen kvůli práci. Z práce domů a z domu do kostela. Měl to tam rád. Jeho rodiče zde měli pohřeb a i tím na ně vzpomínal.
Když jednou po práci došel domů, začal kostel a tím poznal, že je čas vyrazit. Nasadil si kravatu, sako a šel. Kolem viděl častěji a častěji jezdit vozidla Kapitän. Ani se nedíval kolem sebe, šel přímo ke kostelu. Nevšímal si ani aut ani kolemjdoucích. Kostel byl na vyvýšeném kopci nedaleko, kde všude kolem bylo jen pole. Náhle však něco jeho pozornost upoutalo. Všiml si, že nahoře na kopci na konci pole sedí člověk. Však byla-li to dívka či muž, to nedokázal zatím takto z dálky rozpoznat. A tak se rozhodl vydat se tímto směrem. Čím více se blížil, tím více rozpoznával tvář dívky. Měla černé kratší vlasy a z nich měla udělaný cop. V rukou měla knihu, kterou si zarytě četla. Vůbec se nevšímala přicházejícího. Když už byl kousek od ní, zastavil se. Dívka se odpoutala od knížky, podívala se před sebe a poté opatrně nalevo, kde muž stál. "Dobrý den," řekl. Dívka se na něj jen dívala a po chvíli mu odpověděla: "Dobrý den." Dívka opět odvrátila oči před sebe. Muž byl rád, že odpověděla a až teď si všiml její krásy…skoro až záhadné krásy. "Vy nejdete do kostela?" Dívka jen zavrtěla hlavou. "A vy tu někde bydlíte?" Tímto si opět získal její pohled, dlouhý zamyšlený pohled, který však nedokázal dát odpověď. Pak své oči opět pomalu odvrátila. "Promiňte, ale měla bych jít." S těmito slovy se zvedla a podala muži ruku na rozloučenou. "Počkejte, prosím vás. Tak mi alespoň slibte, že zítra sem zase přijdete. Prosím, budu čekat." Podívala se mu do očí, vztáhla od něj ruku a utekla. Muž usoudil, že utekla někam do lesa. Byl ohromně šťastný, že tentokrát si všiml něčeho z jeho okolí a že to byla právě ona. Nedokázal si ani vysvětlit, čím ho tak omámila. Snad její krásou, ale ještě víc…tou zvláštností, kterou oplývala. Vždyť odpovídala jen tak tak a muž počítal s tolika záhadami, které dívka v sobě má. Když seděl v kostele, nemyslel na modlení, nemyslel na své rodiče, myslel jen a jen na zítřek. Když se vrátil domů, chtěl na chvíli vyřídit si něco s papíry, které měl na příští den do práce, ale nemohl se na to soustředit. Nečekal, že ještě ten den něco ze sebe vydá a tak se odebral k spánku.
V práci nemyslel na nic jiného než onu dívku. Chvílemi si i říkal, zda se mu to jen nezdálo. Přitom neustálém myšlení na ni pracovní doba tak rychle utekla, že než se nadál byl konec a on už se mohl vydat z centra města domů a poté ke kostelu. Nikoho tam však nespatřil. Říkal si, že přijde později, však je ještě čas, ale stále nikdo nepřicházel. Čekal celou hodinu venku, až si nakonec řekl, že se mu to jen zdálo a tak se vydal do kostela jako obvykle. Na dívku však myslet nepřestal. Jednou se však přemohl a pomodlil se za své rodiče. Přitom uslyšel něčí kroky. Svraštil čelo, podíval se za sebe a uviděl onu dívku. Dívka zůstala stát a po chvilce se vydala sednout si k němu. Chvíli se jen dívala před sebe až poté muž na ni promluvil: "Děkuji, že jste přišla." Dívka se usmála a dál se dívala před sebe. Byl nesmírně šťastný. V myšlenkách se rozhodl, že teď už ji jen tak jít nenechá. Po chvilce se muž zvedl, spolu s ním i dívka a odešli z kostela. Venku si dívku prohlížel a zjistil, že je úplně stejná jako včera. Poté se jí upřeně zadíval do očí. Dívka se však dívala do země. Když cítila, jak upřeně se na ni dívala, také se na něj podívala a řekla: "Proč si mě tak prohlížíte?" "Promiňte, já jen…jste tak hezká." Dívka jen zavrtěla nesouhlasně hlavou s úsměvem na tváři. "Kde bydlíte?" "Já tu nemám domov." "A kde tedy máte své věci a kde spíte?" "Možná se vám to bude zdát vtipné, ale…totiž…v lese. V krmelci." Při těchto slovech se muž zděsil. "Cože? Ale to přece… To nemůžu jen tak nechat. Pojďte, půjdete se mnou. Já doma mám jeden pokoj navíc - je pro hosty. A poté můžeme jet do města pro nějaké šaty, co vy na to?" "To ne, to nejde…nemůžu vás takto zatěžovat." "Ale já chci!" Dívka se na něj s upřímným úsměvem na tváři podívala a nedokázala vyjádřit tu neskonalou radost, kterou měla. "Tak pojďte. Bydlím támhle, je to kousek." A vyrazil dolů. "Počkejte! Já mám v tom lese ještě knížku! Prosím, nechte mě pro ni jít." "Tak počkejte tu a já vám pro ni zajdu. Nebo víte co? Doprovodím vás domů, tam se převlečete do čistého oblečení…ještě mám po mamince nějaké šaty a pak si půjdete lehnout a já to mezitím půjdu najít." "Ne, prosím…já musím jít hned." A šla směrem k lesu. Muž když to viděl, přiběhl k dívce a šli tedy spolu. Knížka byla hned u …, který byl blízko od samotného začátku lesa. "Co je to vlastně za knížku?" "Moje oblíbená kniha od O…" "Tedy, znám mnoho knih, ale zrovna o téhle jsem jaktěživ neslyšel." "To jste ani nemohl. Ještě nevyšla." I když muž tato slova nechápal, dál se neptal. Poté se vydali zpátky a směrem k němu domů. Tam se dívka opláchla vodou, dala si čisté šaty a šla si lehnout do pokoje pro hosty. "Tady jsem dřív spával já. Ještě když žili rodiče. Od té doby spím v ložnici a tady je pokoj pro hosty. Snad se vám tu bude líbit." "Jste moc hodný." Na dívce bylo však vidět, jak je nejistá. Nejistá k muži, k tomuto domu a ke všemu tomu zařízení. Vypadala, jakoby to neznala. Ale hlavně, měla strach. Příští den šel muž brzy ráno do práce a dívce nechal v kuchyni lístek, že se brzy vrátí. V práci si vyžádal u nadřízeného dřívější odchod, který mu ochotně svolil a po pár hodinách už se tedy vezl směrem domů. Dívka již na něj čekala v kuchyni, kde trochu poklidila. Muž když přišel, všiml si, že je to tu mnohem hezčí a čistější. Dívka pro něj byla poklad. "To jste přece nemusela." "Musela. Za vaši ochotu je to málo." Usmáli se na sebe a vyrazili do města. Muž dívce koupil nádherné šaty, možná patery a "pánské" kalhoty, košili, kravatu, sako a klobouk ženského střihu (charakteristické pro danou dobu). Dívka si toto poslední zmiňované oblečení nechala na sobě a vyšla do ulice. Cítila se být konečně člověkem na úrovni. Cítila, že chce být obdivována a kdyby jí někdo řekl, že je hezká, nebránila se. A muž to měl rád. Byl rád za to, že ji dokázal udělat šťastnou. A tak spolu trávili den co den. Spolu vařili, uklízeli, chodili do města, kde jí muž ukazoval různé zajímavosti, chvíli jen tak seděli a dívali se na před sebe, ale přece cítili, že jsou spolu šťastní a jeden s druhým chtějí být. Jednou muž dívce po dlouhém výletu po městě navrhl tanec. "Já to ale neumím…" "Naučím vás to!" Dívka se usmála a začali tančit valčík. Raz dva tři, raz dva tři, raz dva… "Vidíte, všechno jde, když se chce." Oba se zasmáli a upřeně se dívali do očí. Stále tancovali. "Počkejte, už dost. Prosím, už nemůžu. Motá se mi hlava." Muž zastavil a dívka si sedla na židli. Muž si k ní přisedl na další židli a náhle se ocitli sobě velmi blízko. Muž se na dívku upřeně zadíval a dívka, která to cítila, mu pohled oplatila. Muž se nedokázal ubránit a dívku políbil. Čekal, jak bude reagovat a k jeho potěšení dívka se na něj usmála a přitiskla se k němu. Muž byl tak šťastný, jako nikdy. Nechtěl, aby o tuto krásnou bytost někdy přišel. Chvílemi nedokázal ani uvěřit, že skutečně to, že dívka je tu s ním je pravda. A že i ona ho má ráda byla pro něj nevýslovná pocta. Po chvíli mlčení a úsměvných pohledů se muž dívky zeptal: "My dva spolu zůstaneme napořád…že?" Dívka jen pokývala souhlasně hlavou a muž dívku opět políbil. Poté slyšeli bít kostelní zvony.
V tom se náhle probudil a byl opět ve 21. století.

Kam dál